Stužkonoska modrá

Byl jsem já jednou také mlád?
Ta otázka zní v duši tichá:
mel sto motýlu v sbírce snad,
to byla nejvetší má pýcha.
Host prišlý vždy byl viden rád,
tak v drtských ocích bylo císti:
pri velkých nezdržuj se snad
a podivuj se mé koristi!


Tu viz, tu hled', nac plýtvat slovy?
Ten s ostruhami do piky
je otakárek fenyklový,
podpírán dvema špendlíky.


Zde vedle jeho bratr bílý
(na jedné louce spolu žili)
jest otakárek veliký.


A tu je krásný admirál,
jak rudou, tmavou barvou svítí!
(Však ten mne nové gate stál,
na strom jsem za ním vylézal,
co za nej jsem dostal bití!)

Španelský plášt'! Zda videl jsi kdy
let krásnejší, barvy pyšnejší
než vlastní mu? Ach, nikdy, nikdy!
Zde barvomenka! Ukonejší
tvou touhu jeden exemplár?
Tu dve, tu tri! Bud' lovu zdar!


A v koute zde: co vidíme tu?
To pestrokrídlec podražcový,
ten pluje jako šipka v letu:
kdo radost mou slovy vypoví?


Sty barvami kridélko hraje,
se trpytí jak pohádka živá,
ten miluje teplejší kraje,
na Žlutém kopci v Brne bývá.


Zde lišáci, zde volské oko,
zde pestrý okác, bílé c,
ty nor se se mnou pøehluboko
do vzácnosti mé krabice!


A mury ted' v porádku jakém!
Zde velký vládne smrtihlav,
na zádech se svým prísným znakem
a kol minorum deum dav!
Korist snesená z lesu, z luhu,
pryšcový lišaj — radost mám! —
zde paví oka všech trí druhu
a šeríkový lišaj tam!


I stužkonosky rudé obe,
i žlutá, težko chycená,
i prástevníci sbírce k zlobe…
Mezera! Co ta znamená?


Ach! Casem mezi námi stál
student z vysokých škol nìmecký,
k nemu se zbožne upíral
náš pohled nesmelý a detský.
Neznámé druhy urcoval,
plul v ucenosti ne vcerejší,
na otázku odpoved' dal:
který je motýl nejvzácnejší?


Jej nemáte, najdete steží:
to stužkonoska modrá jest,
ta ráda na jasanech leží,
však leta ujdou nežli lest
Ci námaha ji ukoristí.
To pravím vám, tím budte jisti!


A od té doby žila v nás
nesmírná touha naší pouti:
met stužkonosku modrou ráz,
smet jedinkrát ji zachytnouti!
I prázdné místo nechali
jsme v sbírce pro cíl mladé touhy,
však té koristi nevzali,
jak šel a hrmel ten život dlouhý!


Byl srpen v roku tricátém,
v dnech posledních toho mesíce,
let šedesát tri prožil jsem,
šumela Brankou Moravice.


Den cistý modré nebe má
a slunko hrálo pudu do dna,
ac vesny ni léta nemá
má surová teskná zem rodná.


Ztepilý jasan nad vodou,
tak vysoký, že nedostanu
ni do ctvrt kmene ruku svou,
a sivý motýl na jasanu!…
Ach, vím, kdo jsi!
                       A zlehounka
odsunu krídlo steblem polním:
páska modrá jak pomnenka
mi zasvitla na krídle dolním!


Svá detská léta vidìl jsem,
plynula s nimi Opavice,
tresk cíší v Praze slyšel jsem
i v Místku podle Ostravice,
stesk bezejmenný nosil jsem
brnenským krajem na své šíji,
života hore zalil jsem
nádhernou révou nade Dyjí,


surové ruce stihl jsem,
jak beskydský lid ve tvár bijí,
lucernu rudou zdvihl jsem,
bych zachytil zem v agonii,
krvavé more zažil jsem
i srdce železná a ztvrdlá,
i provaz krutý cítil jsem,
jak se mi tocil kolem hrdla,


vlast rozpulenou videl jsem,
ale ne zlou pravicí vraha,
než lhostejností, ústupem,
jak vládnoucí to umí Praha,
i slezské chyše zhaslý dým
v otrocké byrokratu snaze,
by zeme dávným jmenem svým
èin zlý nevzpomínala Praze,


delníky videl bez roboty,
bez groše smutne cestou jdoucí,
stran vudce, ministry, faloty,
z trojího žoldu bohatnoucí,
drobné rolnícky tríti bídu,
vdovy s sirotky bez halére,
vládnoucí spasitele lidu
se sluniti na Riviere,


zapsané v chudobných registru
kdys celedi vegetující,
bratry, syny, zete ministru
dnes velkostatky kupující,
dým, mlhu, slzy s úsmevem,
lán lnu v Chuchelné modravého:
i stužkonosku videl jsem
v jeseni pozdní žití svého!